Před pár dny jsem četl příspěvek Ondřeje Pohorského o jeho zkušenosti s podvodníky z Nigérie a česká důvěřivost mě dovedla k blognutí o této problematice.
Několik let (už to bude skoro deset) chovám brouky. Vzhledem k tomu, že většina zlatohlávků je z Afriky, není dvakrát jednoduché se ke všem druhům dostat. Postupně se ale do ČR díky expedicím a pak i importům dostaly zajímavé druhy. Problém začal, když jsme hledali kontakty pro import. Před pěti roky byla na nové druhy do chovů velmi zajímavá Tanzánie, proto jsme hledali farmy, které chovají například plazy, ale mají lovce, kteří dokáží chytit i brouky. Nijak velký problém to nebyl a během jednoho roku bylo v Tanzánii asi 5 dealerů. Na místní poměry si za sezónu vydělali královské peníze a pokud je hned nerozfofrovali, myslím, že jsou za těch pár let, kdy Tanzánie byla boom, do konce života zajištěni. Dnes je to pro ně stále zajímavý výdělek, ale už ne tak, jako když to vše byly novinky. Stejným stylem vznikly za minulé roky kontakty v Kamerunu a Nigérii.
Jenže to by nebyla Afrika, aby to byl lehký kšeft. De facto na jednoho poctivého lovce připadá dalších 50 podvodníků, kteří používají dalších 10 jmen. Přijít na to, kdo je a kdo není podvodník je mnohdy nemožné. Všichni mají fotky nabízených věcí (co našli na discích v kavárnách) a času na nastudování problematiky a terminologie mají haldu. Podvody. To je business, ve kterém jsou mistry světa. Ročně to jsou milióny dolarů, co vylákají z lidí na nejrůznější věci. Kdysi jsem udělal blacklist, který zafungoval. Ozvala se mi rodina z Británie, že se jim ozvala nějaká slečna na au-pair, ale když dali do Googlu její jméno, vyjela jim stránka s informacemi, jak mě její bratr podvedl. Ušetřil jsem jim tak 1000 liber, co jí chtěli poslat na letenku :)
Když už byly všechny ty africké černoty ohrané, a dnes téměř nikdo nepošle za brouky do Afriky jediný cent předem, přišli s novým způsobem, jak vyjebat s lidma. Dělají z nás bílé koně. Kamarádovi se loni ozval Angličan, který mu nabízel za brouky 2x víc, než byla jejich cena. Celý kšeft měl ale háček v tom, že pár dní před tím, než je měl poslat, mu přišel poštou šek na 4500 euro. Pointa byla jednoduchá. On vybere šek, nechá si peníze za brouky, a zbytek pošle přes Western Union někam dál.
Podobně funguje i další praktika, kterou zkoušeli se šekem na 6500 liber. Omylem poslali za zboží víc, takže po vás chtějí to urychleně poslat zpět, ideálně ještě ten samý den. Háček je v tom, že šek je nekrytý, na což přijdete až třeba po týdnu (proplacení šeku v bance trvá týden, spíš dva až měsíc). Pokud naletíte, peníze jsou už dávno u podvodníka.
Výsledek celého kšeftu je, že má zarámované 2 pěkné papírky a toho podvodníka poslal do háje.

Když už jsem nakousnul Western Union, Ondřej ve svém článku píše, že mu přišel jakýsi email s potvrzením transakce. I to je blbost, která „smrdí“ … nikdy nic takového nechodí! Na stránkách anglického Western Unionu je služba tracking, kde se na základě čísla převodu a jména odesílatele dozvíte, jestli takový převod existuje a jeho status, tzn. jestli jsou peníze k vyzvednutí, nebo už si je někdo vyzvedl – na to pozor, nikde nevidíte jméno příjemce, takže daný převod nemusí být určen právě vám. Proto než něco pošlete, dojděte si peníze vybrat. Western Union je na každé větší poště a ve většině směnárnách (i těch malých).